Tentokrát nemyslím ze zdravotního hlediska, to už jsem probrala onehdy, ale co se týče (ne)vkusu, zvyků a zlozvyků. Tak si je pojďme probrat. Berte prosím tento článek jen jako zábavné odlehčení a třeba s potěšením nakonec zjistím, že v tom nejsem sama.
Jsem módní ignorant
Kompletně, ať už se týká kosmetiky nebo oblečení. Chodím oblékaná, jen abych nechodila nahatá, protože to by byl strašlivý pohled i pro mne, vzývám styl „umírající bezdomovec“, čili dokud se to nerozpadne či fatálně a neodvratitelně nezaprasí, tak se to nosí. Boty mám v provozu asi tak troje – polobotky, kecky a pantofle. Mým make-upem se rozumí jeden BB krém, který používám, jen když je beďarová invaze na mém obličeji už opravdu velkolepá. Líčit oči si nemůžu, protože mám za prvé vchlípená víčka a za druhé se mi klepou ruce, čili dřív než bych byla krásná (což je utopie), tak mne odvezou na oční pohotovost. Každopádně razím heslo, že i když se oblékám jako hadrák, můžu hezky vonět a mám aspoň slabost pro příjemné vůně parfémů. Samozřejmě jsem si vědoma, že kdybych jo chtěla, tak se z toho dá vybřednout, občas takové záchvaty byly, ale zase rychle zhasly. Peníze raději utrácím za jiné věci. Třeba za starožitná pera. „A to s nimi všemi píšeš?“ No já nevím, vy taky nosíte všechny své střevíčky najednou, nebo co?
Miluju auta
Už odmalička. Prý jsem dokázala vyjmenovat všechny značky aut v naší ulici, i když je pravdou, že za totáče to zas taková fuška nebyla. Navíc mým nejtriumfálnějším kouskem bylo pustit Volhu ze třetího patra našeho vršovického bytu. Naštěstí jsem nikoho netrefila. Takže mi laskavě netvrďte, že nejsem superhrdinka. I když to autíčko vážilo sotva pár desítek gramů. Za volant jsem se poprvé nahrnula v nějakých šesti letech, kdy mi táta v legraci řekl, ať popojedu s moskvičem a já to vzala vážně. Řidičák jsem sice vyfasovala až v šestadvaceti, ale za volantem mne to baví a snažím se být při řízení kliďas. Mým snem je mít nějaké fakt hodně pěkné auto, jako třeba Jaguar E – type a to od doby, kdy jsem prvně viděla filmy s agentem Jerry Cottonem (to byl takový východoněmecký James Bond) nebo Dodge Viper, to zase díky seriálu Zmije (běželo kdysi na Nově). Takže pokud se děvčata otočí za pěkným chlapem, já zase zaměstnám krk, když kolem jede nějaké fáro.
Nesnáším řezané květiny
Proč, probůh, ptáte se? Protože je to krátkodobá záležitost. Chvíli voní, chvíli hnijou a pak jsou na odpis. Když mne někdo chce obdarovat, tak mi udělá větší radost třeba flaškou utopenců anebo když už kytičkou, tak v květináčku, abych ji mohla přesadit a ona žít déle, než jenom pár dní. Samozřejmě, že když kytičku dostanu, poděkuju a dám ji do vázičky, ale vždycky mi to přijde líto a pomyslím si, že by jí bylo líp na záhonku.
A doma nepěstuju skoro nic, co se nedá sežrat. Teda krom netřesků a ženšenu.
Nečtu ženské časopisy
Ne, že by mojí pubertou neprošlo Bravo nebo tak, ale takové ty plátky, které vám na jedné straně radí, jak zhubnout, na další, jak si zlepšit sexuální život a na třetí, jak upéct suprový koláč á la Magdalena Dobromila, jenž vám naprosto zruinuje snahu o ty první dvě věci, mi přijdou hlavně k smíchu. Takže pokud si koupím nějaký časopis, když už to má být, tak buď ABC kvůli vystřihovánkám od kamarádů autorů, Pevnost a XB-1 kvůli článkům od kamarádů autorů či Crew kvůli komiksům. Ano, přiznávám se, jsem velmi konzervativní čtenářka. Zkrátka a dobře, bez vědomostí o posledním trendu v podzimním líčení opravdu, ale opravdu nezemřu. Ale bez informací, jak budou vypadat designy lodí v nových Star Wars už ano!
Romantika? Děkuji, raději dobrodružství!
Od pohádek jsem zamířila rovnou k dobrodružným knihám, to přiznávám. Kočovníci severu, Bílý tesák, Lovci mamutů, Vinnetou a pak už to bylo jen horší a horší. Curwooda vystřídal Sapkowski, Londona Stephen King a Karla Maye Asimov. A to už mi zůstalo. Fantasáckou hegemonii dokázaly nabourat akorát detektivky Dicka Francise a Ed McBaina. Moje láska k fantastickému žánru vyklíčila v pubertě a už tam zůstala. Romantika skoro nulová, ženské nebyly áchající pipinky ale skutečné ženské nebo byl kolektiv ryze mužský. V dospělosti to není o nic lepší. Mám ráda komiksy v knize i na plátně, nesnáším a nic se na tom nezměnilo, Bridget Jonesovou, ta ženská je prostě idiotka. Ale abych nekecala, některé romantické filmy jsou snesitelné. A taky jsem jednou přečetla Harlequinku. Slovy… jednu. Poprvé. A naposledy. Dlouho jsem se z toho traumatu nemohla vzpamatovat.
Zbožňuju sporty
Vím, co je offside (v hokeji i fotbale) nebo tie break, vím, kde má hokejový gólman lapačku a kde vyrážečku, od puberty koukám na formule a tak dva roky nazpátek jsem si zamilovala i tenis. Pokrytecky říkám, že jsem fanynka dobrého hokeje/fotbalu/tenisu/ abych zakryla, jak mi přijdou klubové řevnivosti trapné a protože díky tomu můžu jedněm fandit v tomhle zápase Ligy mistrů a za týden těm druhým. Moje máma říká, že se mnou nakoukala tolik sportu, kolik se svými dvěma manžely nikdy. Jestli chcete jediný důkaz, že jsem ryzí babochlap, tady ho máte. Ale že bych nějaký byť jen chvilinku zkoušela dělat? Ani omylem. Vždyť se přitom člověk musí HÝBAT!
Nesnáším drby
Pokud se ke mně nějaký dostane, tak u mne taky zůstane. Pokud se nějaký týká mne, mávnu nad tím rukou a nechám to plavat. Kdybych se pořád musela starat o to, co kdo o mně vypráví, tak asi zdechnu. Což si nemůžu dovolit.
Miluju kyselé věci… a hořčici
Normální ženská spíš vzdychá, že se může utlouct po sladkém. Ne, že bych ho nejedla, ale kyselé je lepší. Výše uvedení utopenci, nakládané okurky, zavináči, kyselé bonbony a jsem vám schopna sežrat celý citron na posezení. Bez cukru. V dětství mi říkali Hořčicová královna, ale kremžskou ne, jenom plnotučnou. Navíc jsem byla takový uličník, že jsem si ji brala na prst jako jiní marmeládu. To už sice nedělám, ale hořčici zbožňuju pořád v naprosto neomezeném množství. Jen nesmí být extrémně ostrá.
Když se hodně směju, tak chrochtám
A pak začnu škytat. Fakt na hodně, hodně dlouho. Boží je k tomuhle natrefit v práci, kde mám zvedat telefon a vyřizovat hovory. Protože to nejde. Prostě nejde.
Určitě mám i další návyky a zlozvyky, ale tyhle jsou asi nejmarkantnější. Tak co, čtenářky? Můžeme si někde notovat?
2025 ©