
Přiznám se, že v mnoha věcech jsem sobec, ale v čem prioritně, je čas na čtení. Potřebuju ho několikrát do týdne, protože můj mozek je jedna velká černá díra, která chce polykat co nejvíc písmen, ať už tištěných nebo elektronických. Proto i těch dvacet minut, které mi trvá cesta od domova do práce, v drtivé většině věnuju písmenkům.
Takovéto střípky času investované do tvorby někoho jiného jsou pro mne důležité v mnoha ohledech – před prací mi dovolí malý únik, který mi pomáhá lépe se srovnat s realitou pracovního procesu, po práci je beru jako pro ten den definitivní odstřižení se od zaměstnání a překročení hranice mezi pracovní dobou a zbytkem dne. Nebo když na někoho čekám někde ve městě – mými hodinkami jsou nejen ty opravdové, ale i písmenka v knize. Stránka mi trvá tak minutu, takže rande s kamarádkou mám za…kolik že? Dvacet stránek. Samozřejmě jsou to počty velmi nepřesné, přeci jen, kniha nemá ručičky. Je pravdou, že nejvíc knih jsem přečetla za časů studentských, tedy na základní a střední škole. A jelikož je pro mne teď jako pracující osobu volný čas velmi drahý, také si dost vybírám, co čtu. A právě ona vybíravost mne v dnešní době vede k dílům moderní i klasické literatury, která jsem léta ignorovala. Bude to znít asi nafoukaně, ale opravdu nemám čas číst blbé knihy.
Čas je relativní, říká se a u čtení mi to přijde nejmarkantnější. S náročnější knihou si bez problémů dávám načas, čtu ji třeba několik měsíců, kdežto akční jednohubku dokážu přečíst za pár hodin. Pokud mne čeká dlouhá cesta vlakem, tak je tlustší kniha ideální. Nebo je řešením čtečka, tam je možností habaděj. Taky dost šetří čas, pokud dočtete první díl x-logie a další máte v přístroji, nabitou baterku… vzhůru do dalších dobrodružství!
Přiznám se, že se málokdy zamýšlím nad tím, jak vnímají čas samotné literární postavy. Co třeba takový voják, ocitne-li se na bitevním poli? Mám věřit autorovi, když popisuje, jak se takovému hrdinovi čas zpomalí a nepřirozeně jasným pohledem vnímá každý detail bitevní vřavy kolem sebe? Je toto zkrystalizování času důvodem, proč dokáže reagovat rychleji než ostatní a odstrčí kamaráda, aby nebyl postřelen, nebo naopak za něj nastaví hruď sám? Nebo je to jen básnická licence pro dramatičnost chvíle? A co knižní postava, která si zrovna užívá polední pauzu kdesi u vinohradu ve Francii, popíjí cabernet a jí kvalitní sýr… bude vnímat, že je její siesta příliš krátká, příliš dlouhá nebo akorát? Myslím, že tohle se odvíjí nejen od popisů, které nám dává autor, ale i naší touhy zpomalit nebo zrychlit čtení. Při napínavé pasáži písmenka jenom hltáme, při dlouhých popisech se kocháme. Pak se člověk koukne na hodinky a řekne si: Jéje, to už je tak pozdě? Nic se ale nemá přehánět, i když sama vím, že je to sakra těžké, jenže pořád jsme lidské bytosti a musíme mít i čas kvalitně spát.
Díky vrtochům autora často literární hrdinové mají nebo nemají čas na to něco v životě napravit nebo naopak zkazit ještě víc. A kolik ho dostanou, zase rozhoduje autor. Pokud si ten nepřeje, aby byl konflikt zažehnán, problém vyřešen nebo životní láska nalezena, hrdina tápe nejen v časovém rámci literárního díla, ale možná i dlouho potom. Nebo se zase dočkáme hrdiny, který jeden problém vyřeší a aniž by si oddychnul, další se na něj navalí a honem ho vyřeš, milý hrdino, za deset hodin vybuchne v obchoďáku bomba! Ne, že bychom neměli rádi postavy rvoucí se s osudem, ale akce stíhající akci bez času na oddych čtenáře i literárního hrdiny se po čase dost omrzí. Takže všeho s mírou, i hrdinů v časovém presu.
Ještě jeden důvod takovýchto časových investic bych zmínila a tím je fakt, že každá kniha, kterou přečtu, každá minuta, kterou přetavím v nově zaznamenanou větu a odstavec, je vkladem i do mne samotné jako spisovatelky. Fakt, že čím víc knih přečtete, tím se postupem času naučíte líp psát, je nepopiratelný. Proto mne vždycky fascinují (a ano, škodolibě baví) kreativní duše, co přečetly knih, co se za nehet vejde a hned by chtěly psát nejlíp trilogii! Já jim to přeju, jen ať to zkusí, ale v drtivé většině zkrátka ztroskotají. Ten čas, který člověk investuje do čtení děl ostatních, aby obohatil nakonec to své, nenahrabou jen tak ze vzduchu. Tyhle dvě aktivity zkrátka jsou dvě spojené nádoby. Dalším velkým nešvarem je vše mít honem honem. Ale takhle to zvlášť u psaní nefunguje. Hodiny, které doslova „odpíšete“ jsou základními kameny pyramidy, na jejímž vrcholu čeká vydání vašeho prvního (a pak dalšího a dalšího) románu u seriózního nakladatele.
Vždycky platilo a platit bude dál, že pokud si vyberete nějakou aktivitu, ve které se chcete zdokonalit, vstřebávat nové znalosti a mít úspěch (jakkoliv v očích jiných relativní), musíte do sebe investovat čas. Hodně času. První významnou časovou investicí na cestě stát se spisovatelkou, kterou jsem si neupřela a naprosto neuvěřitelně se mi zhodnotila, byly návštěvy literárních workshopů. Tam jsem se odnaučila bát se prázdné stránky, jak přijímat kritiku a jak pracovat s textem či zapracovávat poznatky k vylepšení textu. I tak mi trvalo napsání prvního románu až k vydání bez pár týdnů tři roky. Druhý, byť kratší, zhruba rok a to se bavíme jen o první verzi. Další čas bude polykat zapracování poznámek od betačtenářů, další úpravy a učesávání věcí, které se mi v textu nebudou líbit. Všude kolem vás tikají minuty a vteřiny, které žádají, abyste je investovali do sebe. Pokud se chcete někam hnout, je to doslova životní nutnost. Tak buďte sobci a dopřejte si ji.
Tento článek byl napsán do soutěže organizátora Helveti.cz Uzávěrka je 15. září, takže máte ještě pár dní se zúčastnit, milí blogeři!