Literárních soutěží, pokud píšete fantastiku, máte na výběr v českých luzích a hájích celkem dost. Od těch menších, jako jsou triumvirátí Bleskovky, Zimní spánek, Rokle šedé smrti pořádaná spolkem Prague by night, po ty profláklejší jako jsou Daidalos pod křídly XB-1, Žoldnéře fantasie od Strak na vrbě či vrchol celé literární sezony, Cenu Karla Čapka. Samozřejmě, že je důležité si vybrat účast v soutěži, která vám tematikou nejlépe sedne, ale dalším kritériem, kterého bych si, pokud jste začínající autoři, být vámi všímala, jsou soutěže, kde se udělují slovní hodnocení.
Samozřejmě, že i u slovních hodnocení platí pravidlo „sto lidí, sto chutí“ a pokud nejste supergeniální autor, který dokázal sednout všem x porotcům, s největší pravděpodobností obdržíte i komentáře negativní, což mimochodem exponenciálně roste s tím, jak moc hluboko se vaše povídka (nebo povídky) umístí v závěrečném pořadí. I tak ale máte šanci zjistit spoustu zajímavých věcí.
Každý autor něco ovládá a něco ne. Právě pohled zvenčí, ať už porotců nebo kritičtějších čtenářů vám ty slabiny odhalí. Samozřejmě vynechejme emotivní výlevy typu: „Autore, autore, napiš to příště lépe!“ Tam totiž není obsaženo, JAK a CO mám napsat lépe. Pokud ale porotce napíše: „Příběh se mi líbil, byť jde o stokrát provařené klišé, uvěřitelné vztahy postav a skutečnost, že ŽÁDNÁ nebyla na zabití, mne nutily číst dál.“ S tím už se dá pracovat, že? Takže to umíte s postavami. To vůbec není marné. Ale ten příběh… zkuste tedy příště vymyslet něco originálnějšího a ne kopčit ty nejotřepanější fantasy zápletky.
Dalším faktorem, na který je třeba myslet je finální kontrola. Přiznám se, že v poslední soutěži se mi zrovna tato nedbalost vymstila a to u povídky, do které jsem vkládala mírné naděje. Ale aspoň jsem poučena, že se utne každý. Takže je opět třeba absolvovat to známé kolečko betačtenáři, autokorektura a finální čtení. Ještě nevím a asi se to ani nedozvím, nakolik tyto pitomé chyby moji povídku srazí v pořadí dolů, ale i taková chyba člověka postaví zpátky na zem a připomene mu vlastní omylnost.
I porotci jsou lidé a je třeba si uvědomit, že to, co dělají, tedy čtou vaše povídky, přemýšlejí na hodnocením, a nakonec ho i napíšou tak, aby bylo objektivní, i když nakonec vyzní třeba negativně, dělají hlavně ve svém volném čase. To znamená, že ho nevěnují rodinám, přátelům nebo svým mazlíčkům kvůli tomu, že hodnotí. Dobrovolně, bez jakékoli úplaty. Váš text vnímají hlavně jako čtenáři. Neznají vás, nechtějí vám nijak osobně ublížit. Jen vám chtějí pomoci, a pokud povídku do soutěže se slovním hodnocením zasíláte, předpokládá se, že taková slova i chcete opravdu slyšet. Pokud ne, jsou samozřejmě i jiné, bez této přidané hodnoty, ale já osobně jsem tak trochu vnitřně nespokojená, když se má povídka umístí na tom a tom místě a já nevím, co tam bylo nebo nebylo dobře.
Pokud tedy dostanete více negativních, než pozitivních postřehů, neurážejte se, nechte emoce odvanout a až se na ty komentáře dokážete podívat střízlivýma očima, myslím, že s nimi budete i souhlasit. Jelikož porotci při své doslova sisyfovské práci hází často hrách na zeď, čili autorovi vytknou chyby a on je udělá v příštím ročníku znovu (a věřte, že po obeslání pár soutěží ti lidé už poznají váš styl) zkuste sebe i je trochu odměnit. Pozorně si přečtěte ony poznámky a zkuste podle nich text přepracovat a třeba umístit na blog. Nemusíte se svěšenou hlavou přijmout vše, zcela zavděčit se všem čtenářům světa není možné, ale ty výtky, které vám pomohou se zlepšit, vypíchněte a zapracujte.
Dám ruku do ohně, že váš příběh bude po takovém faceliftu mnohem, mnohem lepší.
Ostatně – v dalším díle bych toto chtěla zkusit se svou povídkou, která se umístila na horším místě. Tu, která skončila nakonec lépe, bych měla podle rad ostřílenějšího kolegy autora, rozvést klidně i do novely. To se obávám, budu muset odsunout na pozdější čas.
2025 ©