Nejen já, ale i další zkušenější autoři navštěvují na sociálních sítích skupiny pro začínající autory, ať už prózy nebo poezie. I přes občasná emotivní zemětřesení vztahující se ke kritikám začátečnických textů (poezii nechávám znalejším) je tam velmi inspirující podhoubí a já osobně jsem si tam našla několik velmi dobrých přátel, kterým s radostí pomáhám a oni zase mně. Přesto jsem si nemohla nevšimnout jistého neduhu, vlastně tvrdého argumentačního faulu, který začátečníci občas ve víru emocí používají, aniž by se zamysleli nad tím, jak planý tenhle výrok vlastně je.
Já napsal(a) tři romány za rok!
Odhlédneme-li od otázek, které se mi při tomto prohlášení automaticky derou na mysl a schovávají takové termíny jako betačtenáři, revize a kvalita textu, vaše dechberoucí výkonnost nesouvisí vůbec s tím, jestli výsledek vpluje mezi čtenáře. Sama si často píšu do šuplíku, protože mám nápad a chci, aby ožil. Pravda, u mne jsou to hlavně povídky, takže teoreticky žádná velká práce i když praxe je… ale o tom toto téma není. Jde o to, že pokud zveřejníte nějaký text, já z pozice čtenáře absolutně peču na to, kolik jste toho napsali loni, kolik napíšete letos a kolik napřesrok. Mám tu jen tenhle úryvek a budu se ho snažit objektivně posoudit z hlediska gramatiky, stylistiky či atraktivity děje. A totéž očekávám já od vás u svých úryvků. Jenže pokud jsou tři ukázky z tří tematicky odlišných textů úplně stejně špatně, asi by bylo dobré se vykašlat na kvantitu, ale investovat do kvality. Ano, při tomhle postupu se ze zábavy v jisté fázi stane opruz, ale za výsledek se pak většinou člověk mnohem méně stydí. I když samozřejmě, našli se i jedinci, kteří se nestyděli ani za tu grafomanskou sekci. Takže šup šup z podstavečku na zem, buďte vnímaví k poznámkám, uštěpačné pomiňte, za užitečné poděkujte a použijte je.
Hejty si nech!
Vztahovačnost začínajících autorů je někdy naprosto fascinující. Často se ve výše zmíněných skupinách strhne excelentní bouře na základě opravdu slušně napsaného komentáře. Ano, často jsem též byla „viníkem“, kdy jsem upozornila na evidentní nefunkčnost textu, hrubky, postavy, které mne ani po pěti odstavcích nezaujaly. Následovala argumentace typu: „žiju v zahraničí, česky moc neumím“, „jsem dys…“, a velmi očekáváné: „a kolik jsi toho napsala, že radíš?“. To co teď napíšu, bude bezohledné, ale je to fakt. Čtenáři je totálně jedno, jestli se vám pod oknem mrouskaly kočky a vy jste se nevyspali, máte vrozenou poruchu nebo máte prostě málo načteno, případně jste hrdými občany Tramtárie. Uvědomte si, že v takových skupinách, které se věnují stejné vášni, jsme na jedné lodi. A já vás tím pádlem, které držím v ruce, nechci umlátit, jak si spousta z vás ukřivděně myslí, já vám chci zkusit pomoct rozhýbat to vaše. Je pravda, že bocman našeho člunu bude sice trochu ostřejší než já a kapitán je huba nevymáchaná. Pořád však chceme, aby se ta bárka pohybovala dopředu. A kdo si neumí snížit trochu egoismu… většinou uraženě přepadne přes bort a doplave ke člunu jinému. Třeba ho tam budou plácat po zádech, i když se jeho pádlo ani nepohne. Neberu vás jako konkurenci kterou je třeba zlikvidovat. Není proč. Navíc v dnešní době máte naprosto úžasnou pozici díky sociálním sítím čerpat inspiraci a tipy na zlepšení ne z celé republiky, ale z celého světa. Chce to jen nespěchat, netvářit se ublíženě a ujasnit si, že se opravdu chci zlepšovat.
A právě myšlenka, že jsou na světě lidi vždycky v něčem lepší než já a já je můžu třeba jen poslouchat a učit se od nich pro mne byla a je dost výkonným hnacím motorem. Čtenáře tak prosím o co nejobjektivnější hodnocení textů začínajících autorů a ty zase o to, aby nebrali vše smrtelně vážně. Sama se na tom snažím pořád pracovat, jak z té, tak z druhé strany. Tak jako v životě, i v psaní je třeba hledat kompromisy – něco si vydupat, při něčem sklopit uši a poslechnout. A jak už jsem psala několikrát a budu psát po milionté prvé – ty změny na základě poznámek čtenářů většinou věci dost prospěly.
2025 ©